Kapitola osmá - Ty jsi bůh?

21. srpna 2011 v 17:51 | Vypravěč |  Resident evil - Project terminate


Sledovala ho vyděšeně ale přitom na něj chtěl poslat své vektory znova, v takovém malém množství ale neměli žádný efekt. Věděla že se svým vlastní vektorem může prohrábnout i ve své vlastní hlavě, ale teď nemohla, protože byla namačkaná v onom rohu a sledovala Krausera stojícího před sebou. První chvilku si myslela že je to robot, její tušení ale zlomilo to že umí normálně mluvit, ale jinak se choval celkově jak robot. "Co po mě chceš?!" zeptala se stále stejně vyděšená, přitom se nenápadně posunula ve zdi. Krauser ji sledoval a viděl i její vektory, což Veronica vůbec nevěděla a tak je spustila do vlastní hlavy. Krauser proti ní zvedl ruku a v ní se objevila zase 9 mm zbraň, mířil jí přímo do středu čela. Veronica se jenom zvláštně usmála. "Co si myslíš že děláš?! Vždyť víď víš že to nemá žádný efekt.." zasmála se a už se přestala chovat tak vystrašeně, pomalu se začala zvedat. Od Krausera se neozývali žádné zvuky, ani smích, ani nic jiného. Stále na ni jenom mířil, i když se zvedala, stále ji mířil přímo do prostřed čela. Veronice se konečně povedlo uvolnit všechny svoje vektory tím že deaktivovala čip ve vlastní v hlavě, tentokrát se tvářila dost nadřazeně a sledovala ho. "Copak seš hluchej?!" zařvala přes celou místnost, ale Krauser jakoby stále nereagoval, viděl všechny její vektory ale vůbec ho to neděsilo. Tentokrát se pomalu němu rozešla ona, asi 6 metrů před ním se zastavila. "Tak schválně, jestli odrazíš i tohle." zase zařvala. Zatnula prudce ruce a trochu se předklonila a zavře oči, spíš je tak stínala jakoby se snažila vypustit ze sebe páru, ale nebyla to pára co vypoušela, byli to její vektory, všechny co měla poslala na Krausera. Ten jeho lehce skoro až výsměšně pozvedl hlavu, uvolnil stisk ruky a zbraň se vypařila, vektory se asi půl metru všude kolem něj zastavili jakoby narazili na nezničitelnou zeď. Veronica nevěřila vlastním očím, uvolnila svůj postoj a dále silou útočila vektorama. Krauser pak rukou rudce mávnul a jakoby se vektory taky rozpustili ve vzduchu, nerozpustili akorát se vrátili zpátky do těla Veronicy. Ta jenom hleděla z pootevřenou pusou. Zase začala ustupovat dozadu.

Krauser ale jako mrknutím oka zmizel a stál těsně za ní, takže do něj narazila. Vyklepaně se otočila a sledovala rudé skla na masce, když k němu byla zase čelem opět couvala pryč. Krauser ji ale prudce chytil za ruku a stisknul. "Půjdeš hezky semnou." řekl klidně a dál ji ruku jenom tisknul. Snažila se mu nějak vysmeknout. "Pusť mě!!" zahučela polohlasně a snažila se jeho ruku odělat svoji volnou rukou. Snaha to byla poměrně dost marná, Krauser měl sílu zase jako dřív a nechoval se tak citově založeně jako předtím a navíc když Veronica ani nevěděla že je to on, nevadilo to. Cukala s rukou čím dál tím víc, Krausera to už nebavilo napřáhl ruku a chystal se ji praštit. Ale těsně před její tváří se zastavil. Ona ho vyděšeně sledovala a očima přejela na ruku kousek od svojí tváře. Pustil ji tedy a rozešel se k východu. "Musím tě dostat ven a ještě je tu plno zombie, s tvýma Vektorama to projdeme rychleji. Rozumíš rozkazu?!" optal se nadřazeně a pomalu šel. Veronica sklonila hlavu a jak poslušný pes šla hned za ním. Něco si pro sebe potichu sprostě šeptala, bylo to mířené na jeho osobu. Jakmile to slyšel stál zase u ní, tentokrát jí velkou silou svíral krk. "Odpusť si ty nadávky, nebo tě zabiju... proti mým zbraním je tvoje ubohá regenerace k ničemu." řekl klidně a dál jí svíral krk. "Omluv se ... pse!" zařval na ni. Veronica se zase tvářila dost vyděšeně když sledovala ty rudé skla za kterými se skrývali nynější Krauserovy bílomodré oči. "O...omlouvám se pane..." zakoktala Veronica, měla z něj hodně velký strach pomalu vězší jak z těch zombí, protože on měl snad obrovskou sílu, větší než všichni ostatní zombíci nebo všelijaká ta havěť v úlu. Krauser ji tedy zase pustil a zase se rozešel k východu, Veronica šla za ním, tentokrát mlčela, myslela že jí může číst i myšlenky tak mlčela i v nich, lehce našlapovala zdrclou krvý a zbytky částí těla. Kdekoliv na zemi leželi ruce, oči, vykousané vnitřnosti, ruce, v kterých byl ještě stále tik takže se mírně pohybovali, rozežrané a rozpůlené mozky. Veronica se těšila kdy konečně z místnosti výjde. Byla ráda že je všude okolo světlo stejně dál nálsedovala Krausera který konečně vyšel z místnosti ven a ona hned za ním.

"Výborně hračky moje." řekl Wesker když je oba sledoval na monitoru, chování Krauser ho celkem překvapilo, jelikož se opravdu zase chová jako před tím, což se mu líbilo. Byl tvrdý jak hora a o hodně silnější než dřív. Přitom mu ale vadilo že Veronica deaktivovala čip a mu se již nepodaří ho znovu nahodit. Něco zase napsal na klávesnici a prohlédl si kamery na ostatních patrech, měl sice ještě další efektivní zrůdičky v záloze ale ty si nechával až budou aspoň trochu vysoko. Nechtěl aby se nahoru dostali hned, tak nechal zrušit výtahy tím že uvolnil tažná lana a nechal je spadnout, i když v některých byli zombie a tam kde dopadli se vyloudili obří kaluže krve. A aby to bylo ještě zajímavější nechal nějakým způsobem porušit schodiště, aby tam byli zavření dýl a aby si víc užil to představení těch dvou. Když už měl tohle všechno zařízené, zajel rukou do kapsy a vytáhl mobil, napsal tam nějaké číslo a mobil si přiložil k uchu. Pochvilce do místnosti přišla Rose, Jill, Katherine a Hawk. Stáli v řadě vedle sebe a ruce měli za zády. Sledovali Weskara, ten se zase uráčil zvednout ze židle a zamračil se na ně, i když z pod těch slunečních brýlí to nešlo zase tak mco vidět. "Jaktože vám utekl?!" zařval Wesker, ale ani jeden z těch čtyř nevěděli o čem to mluví. Jediný kdo se odvážil otázat byl Hawk. "Kdo utekl?! Myslíš tu mrtvolu tam dole ve sklepě... chudák... to víš v Praze je hodně zlodějů." Zasmál se, Wesker ale zase tak trošku neudržel nervy na uzdě, nesnášel totiž neukázněnost, během chvilky byl před ním, skopnul ho do břicha, když byl Hawk trochu při zemněný a držel se za břicho, přitom se tak nějak nemotorně snažil narovnat, Wesker ho odkopl do dveří za nimi. Přitom ještě stačil zatnout ruce v pěst. "Ano, ta mrtvola která už není tam dole v tom sklepě." řekl Wesker rozhořčeně a zase ruce klidně založil, odkráčel pomalu zase k židli. "Ale on nemohl utéct pane, vždyť ho nikdo neoživoval." odpověděla neotázaně Jill ale na tu Wesker neutočil jenom se na ni vražedně podíval a přes brýle se mu rudě rozsvítili oči. "Někdo musel.." přejel pohledem na Katherine. "Někdo kdo se usilovně snaží zničit co sám stvořil." Hawk Weskera poslouchal mezitím co se válel na zemi u dveří a z koutku úst si utíral krev. Nemohl to Weskerovi ale oplatit to by si zahrával s vlastním životem. Tak se jenom uráčil k tomu se o dveře zády opřít a usadit se tam, sednul si tak že měl kolena v úrovni brady a opíral se o ně rukama, na bradě měl ještě zaschlou krev, sledoval dál Weskera, čekal přitom taky na to co se bude dít. Wesker dál vražedně přímo hleděl na Katerine, ta mu nemohla odporovat, protože ani nevěděla jak. "Hmm a najednou jakoby nic že ano?!" dodal a pohledem sjel zase na Jill "Zbav se jí, tady a teď." Rozkázal Wesker a usadil se zase do křesla. Katherine se vyděšeně podívala na Jill, ta jenom uhla pohledem a nasnačila jí ať si dřepne.

Katerine to udělala. Jill vytáhla zbraň a namířila Katherine na hlavu. Ozval se jeden krátký výstřel, Wesker se zase pokojeně usmál. Hawk uhnul pohledem někam stranou. Byla tu jedna pravda, Katherine byla vlastně jeho skutečná matka, bylo jí 22 když se Hawk vlastně narodil. Teď když zemřela jí bylo 45 let. Hawk dál mlčel. Wesker k němu pozvednul hlavu. "Tak ji snad ukliď ne?!" Hawk hned věděl co tím myslel. Přesně to co myslel vždycky, když se chtěl zbavit problémů jednoduše, myslel tím aby ji odtáhl do úlu. K čemuž se Hawk nemohl dokopat, stejně ale nakonec vstal, hodil si mrtvé tělo osoby přes rameno a rozešel se ke vchodu do úlu který byl udělaný za laboratoří. Kráčel chodbou, oblečení měl zasrané od krve která kapala z Katerininé hlavy. Hawk si nějak srovnal na rameni aby mu nespadla než tam dojde. Jakmile stál před vchodem. Který vedl teprve do vstupní místnosti už se chystal, když vstoupil rychle otevře hlavní vchod a hodil ji dovnitř, přímo do protější zdi, rychle vchod zavřel. Sám zůstal zavřený ve vstupní místnosti do úlu. Stál tam a hleděl na vrata od kterých se pochvilce začalo ozývat hučení, ale přece... kdo neznal vstupní kód se dovnitř nedostane. Hučení a stétání, to slyšel. Zatnul ruce v pěsti a sklonil hlavu. Pomalu se ty zvuky začali vzdalovat. Hawk padnul na kolena, chvilku se chytnul za hlavu pak ruce roztáhl a po celé místnosti se rozhlehl řev, smutný a bezútěšný. Ale pochvilce se zase Hawk vzpamatoval. Zvednul se a promnul si rukou obličej. "Nesmím to tak prožívat." Rozešel se zase dělat svoji práci. Wesker se zase normálně usadil za PC a sledoval na monitoru Krausera a Veronicu. Rose, i když trošku vyplašená šla vymýšlet další zvláštní látky do mini laboratoře kde zase Wesker přivedl Krauser k životu. Jill ani ne tak s klidem jako nucenou normální náladou odešla na balkón pražkého hradu a dívala se na okolí. V duši cítila že udělala něco špatně, ale nešlo s tím nic dělat.

Krauser s Veronicou se blížili k výtahu kterým se Krauser dostal do tohoto patra. Krauser napadlo že je něco špatně u jenom přitom jak se z výtahu valil kouř. "Tak tudy se ven asi nedostanem." zašeptala potichu Veronica když sledovala klidně stojícího Krausera. Ren ale stále mlčel. V jeho hlavě tohle bylo naprosto v pořádku, jelikož takové problémy on uměl překonat. Wesker si na ně nachystal ale další překvapení, vyhodil v celé budově zase proud a nechal to tam jet na záložní zdroj který byl už opravdu slabý a jel jenom tak tak. Krauser se otočil k Veronice, ta zase trošku vystrašeně uhla pohledem stranou a udělala krok zpět. "Na to jak máš být silná a odvážná seš celkem slabá a k ničemu." řekl jí na rovinu a rozešel se podívat po té velké hale. Nic tam nebylo, mno bylo ale nebyli tam žádné známky života i když se všude skrz větrací šachty ozívalo sténání a hučení zombí. Vypadalo to že v hlavu už žádný není, ale stále jich tu bylo ještě dost. "Ale no tak, neponižuj ostatní Krausere... když sám můžeš být slabý hned." řekl Wesker tiše když ty dva sledoval na počítači. Otevřel v něm další program a tam měl kompletně zmapované Krauserovo tělo, něco napsal a Krauserovi životní funkce snížil na 20% což by ho normálně mohlo i zabít. Krauser před Veronicou najednou padnul na kolena, v ruce se mu objevila Katana ale jenom tak, tak. Silně problikovala jakoby chtěla zmizet, Krauser se díky ní zapřel o zem. Volnou rukou se chytil za hlavu a na kolenou dřepěl na zemi. Veronica ho mlčky sledovala a nechápala co se děje, že by si z ní dělal srandu aby jí vyděsil? Nebo že by mu snad opravdu něco bylo?

Krauser uvolnil ruku, ne že by chtěl ale nemohl se pořádně ani udržet, upustil katanu a ta se vypařila zapřel se teda teď volnou rukou o zem. "Mám možnost, mám možnost." opakovala si pro sebe tiše Veronica. Máchla prudce k němu rukou a ze zad jí vyletělo asi 100 vektorů přímo na bezmocného Krausera který se v bolesti pomalu nemohl ani pohnout. Srazila ho nima ještě více k zemi. Najednou to šlo, pomyslela si a pořádně ho tlačila k zemi. "Nech toho nebo se připravíš o šanci dostat se pryč." ale Veronica ho ignorovala pořád na něj dřela vektory. Ale ty se zase jakoby nic začali od něj zvedat. Krauser pod nano oblekem těžce trpěl. Snažil se tak moc že se mu z očí, z nosu i z pusy zpustila krev. Začal se tak trochu i dusit. Pořád ležel na zemi skoro to vypadalo že se někam plazí aby se vůbec mohl zvednout. "Ksoo... to ne... " sykla Veronica, nechtěla ho zabít jenom mu chtěla dokázat že je silnější a sama taky cítila jakoby z něj z ničeho nic vyprchala všechna energie a život co měl. Veronica zase stáhla vektory do sebe, ale stále pořád na tom samým místě a sledovala ho jak tam leží na zemi a nehýbe se. Slyšela jeho hloboké dýchání a do toho i to jeho dušení které se snažil skrýt. Díky vektorům se přemístila k němu ale on už se pokoušel drát zase na nohy. Veronica ho sledovala překvapeně a přitom i vyděšeně. Myslela že se z něj stal zombie. Ale ne nestal. Zašmátral po vzduchu rukou když se jí jenom letmo dotkl ramene, chytil se pořádně a snažil se díky ní držet na nohách. "Ještě nejsem mrtvej." vypadlo z něj přidušeně jelikož už ani nemohl pořádně dýchat, protože jediné místo skrz které je to dalo, v tom se zdrhávala krev.

Veronica natáhla ruku aby mu masku od nano obleku sundala, on jí ale její ruku chytil, sice pomalu ale chytil. Zakroutil lehce hlavou ať to nedělá ale zase se neudržel na nohách a shroutil se k zemi. Ale její ruku nepouštěl pořád ji držel zase se volnou rukou zapřel o zem. "Pokud ti to ale nesundám udusíš se." řekla Veronica celkem rozhozeně a trochu ji strašilo jak ji ještě drží. Dost snadno se z jeho sevření dostala. Dřepla si před něj a stáhla mu masku tak jak se normálně tahle maska od Nano obleku sundává, sice ji nesundala ale jenom mu uvolnila obličej, od kterého na zem stekla půl sklenice krve. Teď už Krausera viděla ale nepoznala ho. Neměl jizvu a neměl ani ty oči co měl dřív. Dívala se mu do nich, on slabě oddechoval a pořád stejně bezcitně ji sjížděl pohledem. Sklonil hlavu a vykašlal trochu krve. "Říkal sem ti že to nemáš sundávat..." řekl ještě stále přidušeně. Veronica neodpovídala a dívala se na něj. "Takže nejseš robot." odpověděla spíše sama sobě na otázku o kterou se zajímala od té doby co ho viděla. Prohlídla si ještě pořádně jeho obličej z očí mu ještě pořád tekla krev z nosu a pusy taky. "Musíme jít.." řekl a snažil se vypadat jako že má už zase všechnu svoji sílu zpátky. Veronica u něj pořád dřepěla a dívala se mu do očí. Nikdy takovou zvláštní barvu neviděla. Teď sice byli zatopené i krvý takže to vypadalo dost zvláštně. Natáhla se zase pro jeho masku aby mu ji úplně sundala a podívala se na místo v úrovni úst, bylo zašpiněné od krve. "Někde by tu měla být voda." řekla a zvednula se a rozhlédla. "Počkej tady." řekla a sklonila k němu mírně hlavu. Krauser ji zase chytnul za ruku a začal se opět pomalu zvedat. "Bezemně se ani nehneš..." opět bezcitně odvětil a podařilo se mu vstát. Veronica se mu zase vysmekla a rozešla se hledat nějakou laboratoř, protože tam voda byla vždycky. V ruce držela část jeho masky od Nano obleku. Krauser šel za ní, pomalu ale šel, pořád z něj tekla krev. Veronica se z ničeho nic zastavila a otočila se k němu. Napadlo ji že asi není člověk, podle barvy očí a podle chování. Mírně pozvedla hlavu. "Ty jsi bůh?" otázala se trochu tužšeji. Krauser se zastavil a sledoval ji nehnutě. "Ne." řekl upřímně a čekal kdy se zase rozejde. Veronica se k němu zase otočila zády a rozešla se. Kousek před ní byl vchod, který opravdu vedl do jedné laboratoře, byli tam prosklené zdi takže tam šlo krásně vidět, nic tam nebylo. Pokud ano, tak z výško to nešlo vidět.

Vstoupila dovnitř, rozhlédla se kolem někde po umyvadle, na druhé straně té obdelníkové místnosti jedno bylo, hned se tam rozběhla a spustila vodu. Ta naštěstí ještě tekla. Pochvilce se k ní Krauser dobelhal a opřel se tam o stůl, na který si hned na to sednul. Sledoval ji ledovým pohledem a byl celý od krve, ta z něj stále tekla jak z vola. Veronica umývala masku, tedy hlavně otvor kterým měl rpcoházet vzduch aby se příště Krauser neudusil. "Jak se teda jmenuješ?" zeptala se při tom jak čistila masku. "Říkají mi Falco." řekl, věděl že jí prostě za žádnou cenu nemůže říct svoje pravé jméno. Setřel si z obličeje trochu krve. Ohlédl se přes rameno a všiml si že se tam zase pomalu loudají zombie, ale stejně mlčel a neupozorňoval na ně. Měl o ní hodně informací, teda měl je z toho co mu Wesker napral do hlavy. Veronica se neotáčela a nic, jenom dál umývala tu masku. Krauser pořád viděl její vektory ale necitil a ani neviděl žádnou jejich pořádnou aktivitu. Zeptal se sám sebe jak to, jaktože nereaguje když se sem blíží. Ani si sám nemohl odpovědět. Sledoval ji ale pak se pootočil hlavu na ty zombie. Už byli těsně před laboratoří a skly. Sám už to nevydržel seskočil ze stolu na kterém seděl, dal ruce do polohy tak aby se v nich mohla vytvořit brokovnice což se taky pár okamžiků na to stalo. Začal po zombích střílet, pokaždé se trefil do hlavy, tohle ho dost vyčerpávalo a dralo to z něj život, už jenom to vytvoření zbraně. Veronica se ohlédla přes rameno když slyšela výstřeli, zvedla hlavu a viděla zombie jak se pomalu snášej k zemi, pak uslyšela další tlumený pád vedle sebe. Krauser padl zase na zem, tentokrát ne jenom na kolena, ale celý na záda, ležel a tikavě sledoval strop. Veronica se jenom vyděšeně dívala nic nedělala, protože se ho bála. Krauser zakašlal a vykašlal obrovskou spoustu krve. Veronica se k němu vyděšeně sklonila a vystrašeně se ho snažila zvednout, Krauser už ale vůbec na nic nereagoval jakoby byl v tranzu. Díval se pořád na strop, když se ho snažila Veronica zvednout a položit ho na stůl. Ten byl obdelníkového tvaru a byl poměrně dost dlouhý. Položila ho tam a vzala tam někde z poličky kádinku na vodu došla k umvadlu a napustila tam vodu, rychle zase stoupla ke Krauserovi a začala mu umývat krev z obličeje. "Falco, ty debile, pokud se tak budeš vyčerpávat jenom tím tvořením zbraní, zdechneš na to!!" zamručela naštvaně když mu z obličeje smývala krev.

"Najednou je ti mě líto... co ty pse?" zamumlal Krauser sotva slyšitelně. Veronica na to ale jakoby nereagovala a nachvilku se mu zadívala do očí. "Sám si řekl že mě odtud dostaneš ven!" odvětila když už mu krev z oblečeje vydrhla. Krauser už ale neodpovídal, teď byl poprvé rád že dýchá, zavřel oči a na nic nemyslel ale i tak šla v jeho tváři poznat ta ledovost. Veronica povzdechle a nechala ho tam ležet, musela ho hlídat, protože kdyby usnula, sežrali by je oba zombie. Sedla si na kraj něčeho co vypadalo jako kuchyňská linka a sledovala Krausera jak odpočívá, přitom sledovala i okolí jestli se tam nerhnou další zombie. Snažila se udržet při smyslech protože vlastně ona sama celou dobu odpočívala. Teď měla ještě odpovědnost, za někoho kdo podle ní skoro umíral. Ale Krauser vlastně jakoby umíral na rozkaz, vlastně to bylo skutečné umírání, nebylo to na rozkaz. Ale jeho tělo bylo opraveno tak aby se z toho sám od sebe ještě dostal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama