Kapitola devátá - Musíme jít

21. srpna 2011 v 17:51 | Vypravěč |  Resident evil - Project terminate


Různé hučení zombí se ozývalo i větrací šachtou. Veronica už začala ale pomalu usínat takže jí to vlastně bylo úplně jedno jestli se jí to zdá nebo tam opravdu něco lezlo. Zdálo se, že ty kurvy se už naučili lozit i skrz ony samotné větrací šachty, pro normální zombí to bylo shola nemožné ale tihle zombí byli v mnoha ohledech jiní, jenom díky rozdílnému druhu viru co jim ovládal tělo a poháněl jejich chuť na lidské maso. Krauser dál tiše odpočíval a přemýtal si v hlavě různé vzpomínky co mu tam vlastně naházel Wesker, ale i tak.. pro něj to byla jenom holá minulost a raději ani nemyslel na přítomnost, myslel v tomhle okamžiku na budoucnost, jediné co kazilo jeho klid bylo ono hučení a sténání. Nakonec ho jeho záživné přemýšlení zavedlo až do spánku, usnul a ani nevěděl jak, Veronica už sotva držela otevřené oči, snažila se vydržet tak dlouho, aby mohla počkat na to jestli Krauserovi bude líp. Naposled přejela pohledem po místnosti, když jí přišlo něco divného na ledničce, v které byli dřív ty samé sračky co teď ovládají zombí. Seskočila teda dolů ze svého vyhřátého místa, bosíma nohama na ledovou zem kde byla všude krev. Pomalým a ladným, polospícím krokem se rozešla k lednici. Zastavila se, ani ne pár kroků od onoho místa, natáhla ruku a otevřela dvířka. Projela to tam celé pohledem, bylo zvláštní že nic nebylo zničené, ampulky s látkami byli ještě celé a ani ne poloprázdné a prázdné, v každé se třpytila nějaká ta barevná látka. Veronica je uchváceně sjížděla očima. "Falco?" zkoušela jestli je ještě v bdělém stavu ale když se nedočkala odpovědi napadlo ji že usnul. Natáhnula do lednice ruku a vytáhla ampulku s čistě průhlednou vodou uprostřed které byla jasná modrá kulička. Všemožně začala ampulku naklánět, pochvilce s ní i zatřepala ale nemělo to žádný efekt, látka byla pořád stejná. Zase zvedla hlavu a přišlo jí něco divné, neslyšela žádné hučení ani sténání.

V ten samý okamžik to překvapilo i Weskera, že na kamerách nevidí ani jednu z těch odporných polo sežraných zrůd, kterým z hlav vypadávali oči a které měli různě přelámané ruce a nohy. Projíždel amarama celou budovu ale nemohl nikde najít ani jednoho zombí. "Kam se poděli? Tak rychlá není a on by s nima v tokým stavu nic neudělal." řekl klidně pro sebe když projížděl prýzdné místnosti kameramy, u některých kamer mu krev zastínovala výhled. Pak se rozhodnul podívat se ještě na poslední kameru, na něco co vytvořil a mělo to být utajené, víc jak sama Veronica. Tentokrát už mu trochu přeběhl mráz po zádech, z Veronicy strach neměl, ale ze svojí 15 leté práce už ano. Nevěřícně sledoval místnost skrz kameru, ve které, v zasklené, vodou nebo podobnou sračkou zaplněné kádi, měla být osoba, mno osoba, spíše další takový mutant jako ta byli všechny nynější zrůdy. Teď ho napadlo, že na vyzabíjení zombí nepotřebuje ty dva a už vůbec neptořebuje někoho kdo by pro něj byl vlastně k ničemu. Lidi pro něj byli už jenom obyčejná zvířata na porážku. Zase se klidně rukama zapřel o rukojeti na kancelářské židli a ledově se pousmál, tak jak to vždycky uměl jenom on. Otevřeným oknem proudil do místnosti čerstvý teplý letní vánek, při pohledu z okna se rozpýnala Praha ve své noční kráse. Plno světel a plno zvuků. Wesker se ale teď soustředil jenom na jedno. Na to že to bude brzo podpálené město plné oživlých mrtvol.

V dvoustém patře v místnosti, kde měl být jenom z stopadesáti laboratorních pracoven, dřepěla na zemi dívka a ožírala zrovna tělo jednoho z zombí. Byla to zrovna místnost v které nebyli kamery. Dívka pootočila hlavu a ohlídla se, měla rudé oči a z pusy jí kapala krev přitom jak jí z ní trčela půlka jazyka onoho zombí. Když ho celého spracovala, pomalu se zvedla a rozhlédla se, byla také jako samotný zombí. Nebylo jí srdce, neproudila krev, neměla ji ani zdrclou. Stála na místě a rozhlížela se, pomalu se rozešla k jednomu z počítačů v místnosti na který byli, jako na každý počítač v budově, napojené kamery. Sjela díky nim celou budovu, až našla místnost ve které byl Krauser a Veronica. Povýšeně pozvedla hlavu a našla si o nich na počítači všechny data. Byla onův největší Weskerův, projekt u kterého blonďák se slunečnímy brýlemi přemýšlel jaký mu má dát název. A tentokrát si na tom nechal záležet, už když ji ukradl jako dítě. Tak jí začal říkat Anubis. Pod tím jménem si vždycky vzpoměl na svůj malý projekt, který byl v té době ještě dítě, Anubis byla ta silnější, jak on vždy říkal "ta nesmrtelná". Potřeboval si ji ale přetvořit k obrazu svému a tak jí trochu prokuchal hlavu. Díky tomu má teď přes obličej jizvu která se jí táhne z čela až dolů přes tvář. Od té doby však odtelky hektolitry krve a uběhly miliardy minut. Teď už to byla 20 letá osoba s jediným cílem. Všechno do poslední mrtě sežrat, bez ohledu na to, co všechno jí to způsobí. Protože ani ne po pěti vteřinách se jí rána vždy zahojí, až na onu jizvu. Jakmile si o těch dvou všechno zjistila, rozešla se pomalým a klidným tempem z místnosti pryč jakoby nic, problém byl v tom že ona všechny zombí nesežrala, všichni zombí se totiž poschovávali všude možně do větracích šachet a do kanalizací, nečekaně i pod zem se začali podhrabávat. Šla chodbou a olizovala si z rukou krev z svačinky co měla ani ne před deseti minutami. Zombí k ní cítily jakoby respekt, stejný jako k Weskerovi. Zmizela někde v chodbách a mířila dolů, dolů zabít Krausera a Veronicu.

"Možná usnuli" pomyslela si Veronica když přejížděla očima strop místnosti. "I když to je blbost." vrátila ampuku zpátky do lednice a rozešla se ke stolu kde klidně spal Krauser. Čekala že se tam po klidném tichu z někudy vynoří nějaký ten odporný ožraný zjev, toužící po krvy. Krausera jakoby si ani nevšimla, tiše jenom prošla kolem a vyšla z laboratoře ven. Došla zase do oné velké haly z které bylo vidět až úplně nahoru. Zvedla hlavu a dál se nechala uchvacovat tím, jak je ta budova obrovská, mno budova, spíše podzemní laboratoř. Uchváceně se dívala nahoru když zahlédla, jak se hooodně vysoko něco mihlo, zapřela nohy, chvilku váhala ale rozběhla se zpátky za Krauserem. Ten stále spal, taky proč by ne, když usnul ani ne před 20 minutami a byl šíleně vyčerpaný. Doběhla tam ale mezi dveřmi se stihla ještě dobře natáhnout protože zakopla o nějakou ruku. Vplazila se raději dovnitř a až tam se zase pohotově postavila. Došla ke stolu a lehce do Krausera dloubla prstem, nice se nedělo Krauser dál spal. Udělala to tedy znova a silněji ale pořád se nic nedělo, spal tvrdě až to vypadalo že je v bezvědomí. Šlo slyšet jenom jeho tiché oddechování. Veronica s povzdechnutím sedla na zem a sledovala jeho nehnutý spánek. "Musím ho probudit ať jdeme dál, asi je tu ještě něco kromě nás." řekla spíš sobě než aby to vypadalo že se vybavuje s okolím. Nachvilinku zavřela oči a uslyšela nějaký šramot, zase je trochu leknutím pootevřela a rozhlídla se po místnosti, nic jí nepřipadalo divné. Sjela snad všechno v místnosti pohledem. Ticho značí zlo, naopak šramot značí ještě větší zlo. Zase se tedy zvedla a prošla kolem Krausera. Toho šramot taky probral zpátky do reality, posadil se z lehu na stůl a kouknul na ni. "A to bylo co?!" optal se a znělo to celkem rozespale. Veronica jenom mávla rukou že to obhlídne ale nic nenašla. Sedla si na proti němu, jak teď seděla on zase na onu linku a sledovala ho. "Bolí tě něco Falco?" zeptala se jakoby o něj měla starost ale to se ptala jenom tak aby se nemusela vzrušovat tím že je tam tak hrozné ticho a že tam po zemi běhá asi bůh ví co.

Krauser na ni klidně přejel pohledem, díval se na ni těma upravenýma očima, které působyli dost hororově. Veronica z toho důvodu musela svým pohledem uhnout, navíc i čekala že se s ní nebude bavit a vlastně jí to bylo i jedno, hlavně prostě nechtěla aby tam bylo to ticho. Krausera ona nezajímala tak zase přejel pohledem někam do místnosti "Není ti to náhodou tak jedno... pse?" tiše houkl, místo jejím jménem jí řikal pse, nechápal proč ale zrovna moc v lásce ji neměl, stejně jako ostatní lidi a takový hnus. Pro něj to byl jenom úkol, dostat ji od tama živou nebo tam zkončí dokonce života. Veronica zase přejela pohledem na něj a tentokrát se tvářila už i ona dost vražedně. "A víš že je? Sem tě tu jak idiot hlídala aby tě něco nesežralo pane jesilnější." zamumlala ale tak aby jí pořádně rozuměl. To ho celkem naštvalo a máchnul rukou, nějak ale přitom zapomněl na bolest, takže to máchnutí mu celkem potrhalo svali. Než k ní ruku však natáhnul stáhnul jí zpátky k sobě a silně si ji tiskl na hruď. Nebyla to pohádka měl v ruce potrhané všechny svaly. Ta bolest byla nepředstavitelná a Krauser si ji teď ani nemusel představovat, začel Veronicu probodávat pohledem jakoby jí tím chtěl dokázat že se ho má bát. Veronica se ho nebála, měla před ním jenom respekt, to bylo všechno. A to jenom díky tomu, že se vůbec ještě bránil jejím vektorům když byl na 20% procentech vlastního života a dusil se vlastní krvý.

Ozval se další zvuk, tentokrát delší a strašidelnější, Veronice došlo že ty zvuky jsou z vetrací šachty, do které byl právě vchod u země. Krauser tam jenom nevzrušeně sjel pohledem a dál si tiskl ruku k hrudi. Veronica, zase i když ne moc nadšeně seskočila z linky a rozešla se pomalým a nerozhodným tempem k zadělané větrací šachtě, kterou by prolezl i silnější člověk. Nasucho polkla když byla ani ne 1 kroků od šachty z které se linul mrtvilný zápach, který by složil i koně. Zacpala si prsty nos a dřepkla si, když byla těsně tam, najednou výko prorazila nějaký otrhaná hlava, z poza ní hned ruce a sápalo se to na Veronicu. Ta leknutím spadla na zadek a vyděšením začala couvat spět, když se vyplazilo celé tělo toho zjeva z šachty a za ním se remcali další. Přejela lenom letmo pohledem na Krausera, vypadal pořád v klidu ale jakoby ji nutil tím vražedným pohledem aby se jich zbavila, ona sama ale jakoby ani nevěděla jak. Jakoby se čas zastavil a ten letmý pohled se prodloužil, zombí ji chytl za nohu a zaryl jí až do krve ty olezlé kosti z prstů. Veronica se zase prudce podívala na zrůdu co se jí snaží uškubnout nohu. Zaječela jak malé dítě. Mrknutím oka se hlava mrtvoli plazící se po zemi, rozprskla po celé mostnosti a tak se porozprskalo celé tělo jakoby tam měl bombu. Veronica si vyděšením zakryla oči a z šachty se plazili další dva zombí najednou. Veronica, aniž by opět chápala jak, začala těm zrůdám rvát končetiny a házela je všude možně kolem. Uškubla i hlavu kterou hodila těsně kolem Krauserova obličeje a která měla ještě nervy a jakoby se pokusila kousat, skončila pod stolem. Tak jich vylezlo asi 20 pak už ani jeden. Jakoby se to vypráznilo.

Krauser tam stále seděl a sledoval Veronicu jak dřepí na zemi s obličejem v dlaních. Před ní stal ještě pořád jeden aktivní zombí, Veronica ale už sama neměla moc síly, oddechovala a zombí jakoby se teprve chystal na ni zaútočit. Byla od sebe ani ne dva metry. Dívka si konečně oddělala ruce z obličeje a měla zavřené oči. Až v tu chvilku se proti ní oživlá mrtvola rozešla a natahovala proti ní ty svoje pařty. Veronica vymrštila svoji ruku a prudkým škubnutím, opět tou největší silou zombíka stáhla na zem a přitom mu ještě vyškubla jeho mrtvolnou a ožranou paži. Hodila ji na druhou stranu místnosti na poličku. Zombí se po ní ale sápal dál. Veronica už neměla totální vůli se pohnout, ale věděla že na tom není tak špatně jak Krauser, zombí se jí zakousl do břicha, ona jenom zatla pěsti a neozval se ani zvuk. To Krausera celkem dost překvapilo. Chytla zombího za vlasy a volnou rukou kousek od sebe nahmatala skleněný střep. Podařilo se jí zvednout mrtvolce hlavu. Vrazila té zrůdě ruku do pusy a prorvala ji skrz díky střepu. Konečně bylo po zombíkovy. Slabounkou rukou upustila střep od kterého šlo slyšet už jenom dopadnutí na ledovou pohladu, Veronice se podařlo ruku zase vytáhnout ven a odplazit se od mrtvoly. Opřela se o zeď poblíž a přejela pohledem na Krausera. Ten byl stále celkem překvapený. Veronica se na něj lehce usmála a jakoby se nic nestalo konečně vstala.

"Už musíme jít." řekla trochu koktavě když se vyloudila zase na nohy. Krauser nic neříkal a v klidu se postavil, chtěl přestat už tím jak si tiskl ruku na hrdník ale bolest byla moc silná. Tak ji držel stále u sebe, rozešel se k východu z laboratoře. Veronica, jakoby se jí zase podařilo nabrat všechny síly šla v klidu za ním. Snažila se pořád vypadat že má plno síly. Možná to bylo tím, že měla zase tak málo vektorů, protože se Weskerovy opět podařilo opravit onu chybu a Veronica měla zase nebohých 12 vektorů. S úsměvem Krausera došla. A přejela na něj pohledem. "Pořád sem pes?" zeptala se divným ale přitom celkem vyčerpaným tónem. Krauser sjel pohledem na ni a koukl ji do očí. "Ne, už seš vlk a navíc už nemám důvod se s tebou vůbec bavit." řekl s ledovým klidem i když teď měl zase trošku strach on z ní, ale v jeho hlase to vůbec nešlo poznat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama